o čem mluvím, když mluvím o sebe-lásce?

„To slovo potkávám pořád, ale netuším, co znamená.“

„Jen dement nebo mladá holka s komplexem se nemá ráda“

To jsou, myslím, docela časté názory. Takže o čem vlastně mluvím, když mluvím o sebe-lásce?

Když uděláte chybu, jak reagujete? Vyhubujete si pěkně od plic, nebo si řeknete: „To se stává, příště to zvládneš líp?“

Máte práci, která Vás baví a naplňuje?

Máte rádi svoje tělo?

Co Vaše vztahy?

Finance?

Jednoduše, jaký je Váš život a jací jste Vy?

Pokud jste na všechno odpověděli kladně, gratuluji, vypadá to, že se máte opravdu rádi a Váš život je skvělý . Bohužel se však častěji setkávám s lidmi, kteří nejsou tak docela spokojení, a co Vám budu povídat, ani já nepluji neustále na růžovém obláčku.

Všichni máme nějaké představy o tom, co je dobré a co ne. Řídíme se určitými myšlenkami, představami, přesvědčeními nebo-li dohodami, které v naší hlavě vznikaly, jak jsme rostli. A to je v pořádku, jen je potřeba je jednou za čas uklidit.

Jako děti jsme byli chváleni, když jsme byli hodní, a trestáni, když jsme zlobili. To je docela normální, že?

Otázka však je, co je vlastně zlobení. Velmi často šlo pouze o projevení nějaké emoce, potřeby nebo touhy, na kterou jsme získali neadekvátní reakci jako například: „Jsi vůbec normální?!“, „Takového křiklouna nikdo nebude mít rád,“ nebo nálepku: „Jsi takový a makový,“ kterou jsme přijali jako fakt a zůstali „zlobiví,“„oškliví,“„líní“ a tak dále. Nechci vinit rodiče, i oni mají přesvědčení, podle kterých jednají, a i když se třeba snaží sebevíc, pořád jsou jen lidé a chybují (stejně jako my, pokud jsme rodiči). Můžeme však své rodiče příjmout jako naši osobní školu, poděkovat jim za jejich nedokonalosti (ano, já vím, že občas je to velmi slabé slovo), poučit se a být lepší.

Můžete si zkusit sepsat všechny negativní názory, které jste slýchali od svých rodičů, příbuzných, učitelů, atd… Co říkali o Vás, o penězích, o těle či vztazích, nebo kde zrovna leží Váš problém. Pak se můžete zkusit objektivně podívat, odkud ten názor pochází a uvědomit si: „Aha, děkuji, tímto názorem se již řídit nechci.“

A co když jsme opravdu zlobili a trest si zasloužili?

Naučili jsme se, co můžeme a co ne, co je dobré, co špatné, a teď jsme velcí a pořád občas „zlobíme“, ale už nad námi není žádný rodič, který by nám dal na zadek a bylo by vyřešeno. Cítíme se provinile. Nosíme si s sebou pocit, že si zasloužíme trest. Tak si aspoň způsobíme pěknou kocovinu, bolení břicha z přejedení nebo se strháme ve fitku, že sotva chodíme. Kéž bychom si aspoň uvědomili, že se tím trestáme a řekli si: „Tak a teď je to vyřešené, příště se zachovám lépe.“ Praktikující křesťané mají v tomhle velkou výhodu, stále je nad nimi otec, kterého mohou prosit o odpuštění. K církvi se ale dnes v Čechách hlásí méně než 14% obyvatel. Křesťanství tedy nepraktikujeme, přesto je určující pro naši kulturu, naše zákony, tradice i názory.

Podle křesťanství máme dědičný hřích, už od narození jsme vinní a musíme žádat o odpuštění. A odpuštění si zasloužíme, jenže dnes se nacházíme v době, kdy naše spasení nezavisí na někom nahoře, ale na nás samých. Myslím, že to je hlavní důvod, proč se tolik mluví o sebelásce. Jak jsem psala v článku Ohlédnutí za rájem aneb o vývoji člověka, už někdy v době bronzové, s nárustem populace a rozvojem zemědělství vznikala centralizovaná společnost, ve které musely být zájmy jednotlivce podřízené většině. Na místo šamanismu a osobní mystické zkušenosti nastoupilo centralizované kněžství. Jeho podoby se měnily, obecně se však, napříč kulturami, přešlo od polyteismu (mnohobožství) k jednomu Bohu (ať už to byl Ježíš, nebo Aláh). A dnes musím souhlasit s Nietzschem – Bůh je mrtev. Ezoterismus, šamanismus, něcismus (víra v něco), východní filosofie a podobné směry zažívají ve střední Evropě velký boom. Člověk jako jednotlivec se vrací do centra vesmíru a na jeho vlastní osobní zkušenosti a přesvědčení záleží. Myslím, že tohle s sebou nese velké osamocení, zmatení a nejistotu.

Je třeba převzít odpovědnost, každý sám za sebe. Přehodnotit svá přesvědčení. Spojit se s naším vyšším já, Božskou jiskrou v nás. Poslouchat sami sebe, hledat to, co Nám dělá opravdu dobře, co Nás naplňuje a činí šťastné, ne jen veselé či rozptýlené, ale skutečně poklidně šťastné. Jsme to My sami, koho musíme respektovat, poslouchat a milovat. Láska druhého nás může nakopnout a podpořit, ale dlouhodobě nás neuspokojí. Osho řekl, že pokud k sobě dva lidé bez lásky natahují ruce jako žebráci, nakonec ani jeden nemůže dostat, co žádal, a oba se budou cítit podvedení.

Pokud nemáme rádi sebe, žádná láska z vnějšku nám nebude dost, ani tisíce lajků, čerstvé květiny a nejkrásnější vyznání nás neuklidní a pravděpodobně dlouho nevydrží. Když láskou prozáříte sami sebe, začne zářit i ven, budete jednoduše laskaví a lidem tak bude ve Vaší společnosti dobře.

Podobné příspěvky